Brigádní generál Josef Eret
Spustit audio verzi:
Rodák z Červeného Hrádku spolupracoval s prvními československými prezidenty a účastnil se všech tří československých odbojů
Josef Eret se narodil 30. října 1892 v Červeném Hrádku. Po absolvování reálného gymnázia vystudoval tehdejší Učitelský ústav v Plzni. Po roční vojně krátce učil v obecné škole v Třemošné u Plzně, kde se stal oblíbeným učitelem a přízeň si získal také u nadřízených. Po vypuknutí první světové války byl ale mobilizován. Sloužil v rakousko-uherské armádě, nejprve jako záložní kadet u zeměbraneckého pěšího pluku 7 a krátce na to se stal instruktorem ve škole záložních důstojníků.
Na frontě převzal velení 1. čety u 1. roty. Během bojů padl do srbského zajetí, během kterého se k němu postupně dostávaly zprávy o iniciativě T. G. Masaryka, který usiloval o vytvoření samostatného československého státu. Byla to myšlenka, která Josefa Ereta nadchla. Zajatecký tábor v srbském městě Niš musel být na podzim 1915 kvůli leteckým útokům rakouské armády pod vedením Němců evakuován. Josef Eret tak musel absolvovat se stovkami důstojníků osm set kilometrů dlouhý pochod, nejhorším úsekem byly albánské hory. Zajatci byli před Vánoci u přístavu Valona předáni Italům.
V roce 1918 Josef Eret vstoupil do československých legií v Itálii, byl příslušníkem tehdejšího 31. československého střeleckého pluku italských legií. Byl povýšen na poručíka a jako velitel čety zasahuje u Doss Alto, tyto boje se staly jedním z hlavních symbolů bojů italských legionářů. Jako nadporučík se vrací ke konci roku 1918 do vlasti. V roce 1919 zasahuje v bojích o Slovensko, opět je povýšen. Od roku 1920 studoval na Vysoké škole válečné a začala jeho velmi úspěšná vojenská kariéra.
V roce 1922 se oženil a následně se manželům Eretovým narodila dcera. Působil v řadě pozicích jako vysoký štábní důstojník. V září 1935 přesídlil na Pražský hrad, kde zastával místo ve Vojenské kanceláři prezidenta T. G. Masaryka a poté začala spolupráce s druhým prezidentem Edvardem Benešem.
V roce 1937 odchází k pěšímu pluku 29 v Jindřichově Hradci a připravuje opevnění jižních Čech proti vpádu Německa. Mnichovská dohoda přípravy na boj ukončí a Josef Eret zahajuje své působení v protinacistickém odboji. Společně s nejbližšími Benešovými spolupracovníky se stal členem Politického ústředí, jedné z vrcholných organizací domácího protinacistického odboje.
V roce 1939 navazuje spolupráci s dalším československým prezidentem Emilem Háchou. V roce 1941 musí na základě diktátu Německa stejně jako ostatní bývalí legionáři do výslužby. Josef Eret však stále pokračoval v odbojové činnosti a od roku 1942 s Františkem Bürgerem připravoval Pražské povstání, v květnu 1945 se stal velitelem pro oblast Praha-západ.
V roce 1947 byl povýšen na brigádního generála a stal se přednostou vojenského oddělení vyslanectví Československa ve Vídni. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 na základě varování o chystaném zatčení emigruje s manželkou do Spojených států amerických a krátce na to jej následuje také jeho dcera s rodinou. Doma je označen za zběha a degradován na vojína. „Jenom řízením osudu a jeho odvaze opustit významný post ve Vídni ho nepotkalo to, co potkalo mnohé generály. Z dochovaných materiálů je možné udělat si obrázek o tom, jaký byl generál Eret člověk, jaké hodnoty vyznával a jaký odkaz zanechal naší společnosti,“ dodává prasynovec generála Ereta Pavel Eret.
Generál Eret nakonec zakotvil ve Washingtonu, zpočátku se živil například jako zahradník, než se mu podařilo získat vhodnější zaměstnání. Stal se součástí třetího odboje a byl členem řady exilových a krajanských organizací.
Umírá 15. března 1973, jeho ostatky jsou tajně převezeny do Československa a uloženy v rodinné hrobce v Dýšině u Plzně. Zatímco washingtonské sdělovací prostředky informovaly o úmrtí významného exilového československého generála, v rodné vlasti Josefa Ereta se mlčelo. Příběh celoživotního bojovníka za svobodu byl téměř zapomenut.
Rok 1991 byla Josefu Eretovi navrácena vojenská hodnost. V rámci vzniku nového útvaru 4. brigády rychlého nasazení v bývalých kasárnách pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci, kde Josef Eret ve třicátých letech sloužil, přišel nový velitel, nynější brigádní generál Roman Náhončík s tím, že by měl být po generálu Eretovi pojmenován nově založený 44. lehký motorizovaný prapor. Začalo se pátrat po rodině, nakonec se podařilo ze zahraničí získat cenné archivní materiály a mohla být podána žádost o propůjčení čestného názvu. „8. května 2011 dochází na památném Vítkově v Praze k úplnému završení rehabilitace a navrácení cti brigádnímu generálovi Josefu Eretovi,“ upozorňuje kapitán Martin Vaňourek. Tehdejší prezident Václav Klaus podepisuje dekret na propůjčení čestného názvu 44. lehkému motorizovanému praporu 4. brigády rychlého nasazení.
Zdroj:
brigádní generál Josef Eret, Martin Vaňourek, Mohelnice 2011
historické fotografie: kpt. Martin Vaňourek, rodinný a vojenský archiv
